Rozhovor: IVANA HORÁKOVÁ

4. září 2011 v 12:00
Vítám vás u dalšího rozhovoru, tentokrát s paní Ivanou Horákovou, která sepisuje svůj životní příběh na blogu http://altermater.blog.cz :)


Rozhovor se ženou, které život kladl do cesty obrovské překážky, jako například smrt manžela, těžkou schizofrenii starší sestry či diagnózu rakoviny prsu.

Osobně bych tento rozhovor a potažmo celý Ivanin blog doporučila jako povinnou četbu pro všechny ženy a dívky, protože pečlivá prevence nemusí vždy znamenat odhalení vážné nemoci v začátcích, jak dokazuje příběh paní Ivany...


Na blog píšete pod svým celým jménem. Ví tedy o něm spousta lidí z vašeho okolí - rodina, přátelé...?
Spousta lidí to nebyla, ale moji nejbližší z rodiny a přátelé o mé nemoci věděli. Myslím, že mi velmi pomohlo mluvit otevřeně o mých problémech, různých fyzických i psychických stavech. Potřebuji k životu komunikaci. Jsme lidé a měli bychom si vzájemně v nesnázích snažit pomáhat. Já to mám v podstatě v náplni práce jako kosmetička a masérka. Sama jsem byla mnohým lidem v jejich trápení oporou. Velmi si vážím schopnosti empatie.


Váš blog je především deníkem, který detailně zaznamenává průběh zlé nemoci. Kdy jste se přesně rozhodla založit si jej?
Deník jsem si začala psát v podstatě ihned. Byla jsem zvyklá si psát o svých pocitech už od mládí. Pomáhalo mi to psychicky v nesnázích nejen s bližními, ale i se sebou samou. Když mi začalo být špatně po chemoterapiích, začala jsem si zapisovat, co jsem snědla, po čem mi bylo zle, a co mi dělalo dobře. Pravda je, že se moje chutě v průběhu léčby měnily, ale měla jsem zaznamenané hlavně jaké léky, čaje a bylinky mám užít, aby mi bylo co nejlépe. Věděla jsem tak přesně, kdy si mám některé důležité léky vzít bezprostředně po chemoterapii. Tak jsem se mohla přenést přes nevolnosti mnohem snadněji. Deníkem jsem si rovněž zkracovala čas a čekání na to, až mi bude dobře.

Psala jste si deník už v průběhu léčby rakoviny, nebo jste své zážitky sepsala až později?
Deník jsem psala po celou dobu mé nemoci, ale knižně jsem se rozhodla ho zpracovat až při ozařování v r. 1997, kdy jsem měla pocit, že to nejhorší mám za sebou. Chtěla jsem varovat ostatní ženy před obrovským nebezpečím této rozšiřující se nemoci. Deník jsem psala necelý rok. Měla jsem čas a motivaci k přemýšlení o mém životě. Proto jsem se nakonec rozhodla spojit deník i s dalšími strastmi mého života. Nemoc vás zastaví a donutí k zamyšlení, k vrácení se k minulosti, přemýšlení o budoucnosti. Je to v podstatě varování a napomenutí: zpomal, odpočívej, naslouchej svojí duši i tělu, žij lépe než dosud.

Pravidelně jste chodila na kontroly, přesto u vás odhalili rakovinu až v pokročilém stádiu. Cítila jste nějakou křivdu ze strany lékařů? Změnila byste něco v prevenci, nebo máte dojem, že jste udělala maximum?
Udělala jsem pro své zdraví maximum. Poslouchala jsem svoje lékaře, pravidelně jsem chodila na preventivní prohlídky. To znamenalo navštívit 1x za půl roku chirurga, aby mi prohmatal prsa, 1x za rok na sono prsou, a 1x za dva roky na momagrafii. Od roku 1997, kdy mi byla zjištěna cystická mastopatie prsou, jsem měla pocit, že jsem v dobré péči lékařů, kteří eventuálně odhalí nemoc včas. Byla jsem klidná a plně jsem jim důvěřovala. Měla jsem ale smůlu a vybrala jsem si lékaře špatné. Snímky z mamografie jasně ukazovaly už v roce 2004 stíny, které se měly nechat ověřit biopsií. Teprve až v roce 2006 jsem si našla bouli sama. Proto jsem cítila křivdu. Mohla jsem se s lékaři možná i soudit o poškození mého zdraví a o ušlý výdělek. Vždy se trochu rozčílím, když slyším: "Choďte na pravidelné kontroly. Mamografem najdeme i milimetrová ložiska atd.!"Já jsem měla dva nádory vedle sebe. Jeden byl velikosti vlašského ořechu a druhý měl cca 4x3x2,5cm. Doporučovala bych kontrolu mamografických snímků dvěma nezávislými lékaři a hlavně, aby se ženy prohlížely pravidelně samy.

Jaké byly vaše první reakce po zjištění diagnózy?
Bylo to zvláštní. Necítila jsem strach. Nebyla jsem zmatená, neplakala jsem. Zprávu o moji diagnóze jsem přijala se smutkem, ale klidně. Vždycky jsem si v životě poradila více s těžšími než s obyčejnými banálními situacemi, kdy jsem často reagovala zbytečně podrážděně. Asi mně závažnost situace vůbec nedošla. Pamatuji si, že jsme s mužem v klidu jeli domů autem a já jsem se v duchu vypořádávala s tím,, jak to řeknu dětem. Později jsem na ulicích pozorovala ženy
a bezdůvodně je litovala, že se jim může stát to, co mně. Z mých klientek vědělo jen pár o mé nemoci. Nechtěla jsem ztratit práci, bála jsem se, že by přestaly chodit na ošetření. Mnohé z nich mi záviděly krásný sestřih. Že je to paruka, nepoznaly.


V životě vás stíhala jedna katastrofa za druhou - sestřina těžká schizofrenie, smrt manžela, nezájem rodiny, úrazy dětí... myslíte, že práve tyto události byly příčinou vaší nemoci?
Hodně jsem o tom přemýšlela. Dnes již vím, že většina nemocí, a rakovina zvlášť, je z velké části psychosomatického původu. Velké životní stresy určitě mohou způsobit řadu různých nemocí. Vím, že jsem také málo myslela na sebe, stále o někoho pečovala, hodně pracovala, neměla jsem čas na koníčky. Vztah k sobě samým a vyhledávání toho, co nás dělá šťastnými, pomáhají k udržení našeho zdraví. Stále si však myslím, že kdybych neužívala hormony po totální hysterektomii, nemusela jsem rakovinu dostat. Lékaři dělají chybu a předepisují hormony bez rozboru krve. Nezjišťují, jestli má žena estrogenu dostatek. Dnes již vím, že si tělo estrogen umí vytvořit samo, i když nemá vaječníky. O tom nás lékaři neinformují. Nekomunikují s námi, vidí jen nemoc a ne nemocného člověka.

Objevila se ve vašem životě chvíle, kdy jste chtěla všechno vzdát?
Ano. Po druhé chemoterapii, kdy jsem ještě neuměla léčit svoje úmorné nevolnosti. Řekla jsem si: Je to konec. Nedožiju se toužebně očekávaného důchodu, kdy si odpočinu a budu mít čas na sebe, kdy doženu to, co jsem neměla možnost v životě stihnout. Nechtělo se mi dál trpět. Chtělo se mi skočit z okna, ale kamarádka mi řekla: " A co když ten pád přežiješ?" Pak jsem konečně řekla ošetřující lékařce, jak mi je po chemoterapiích špatně. Ta mi změnila premedikaci, doporučila Kinedryl, můj obvodní lékař mi doporučil další léky. Potom už byla léčba snesitelná. Asi 14 dní mezi chemoterapiemi se dalo žít skoro normálně.

Jak probíhala vaše léčba a jak dlouho trvala? Kolik chemoterapií jste musela celkem absolvovat?
Léčba začala v květnu 2006 a skončila v březnu 2007. Měla jsem 5 chemoterapií před operací s třítýdenním časovým odstupem. Operaci jsem podstoupila v září 2006. Dále následovaly 3 chemoterapie a 32 ozařování.

Jak jste zvládala stavy po chemoterapiích?
Člověk neví, co ho čeká. Po první chemoterapii jsem byla veselá a ráda, že se začalo pracovat na mém vyléčení. Přestože mě syn varoval, že mi může být hodně špatně, a že má se mnou někdo být doma, měla jsem pocit, že to zvládnu sama a všechny jsem poslala pryč. Nechtěla jsem je zdržovat od jejich práce. Nevolnosti začnou až po několika hodinách a to jsem ještě nevěděla. Prášky od lékaře - onkologa nezabíraly. Nejhůře mi bylo po druhé chemoterapii. O tom jsem již psala. Pak už jsem se naučila, jak nevolnosti a různé jiné bolístky zvládat.

Co pro vás bylo během léčby nejtěžší?
Nedá se říci, jestli je těžší zvládnout nevolnosti nebo se vypořádat z úzkostmi. Možná, že jsem se nejvíce bála, když mi při prohlídkách našli na CT nějaký útvar na játrech. To jsem propadla panice, že mám metastáze. Strašně jsem se začala bát, že se smrt blíží. Naštěstí byl útvar vyhodnocen jako hemangiom. Po celou dobu vyštření na CT jsem se modlila, a když mi lékařka řekla výsledek hneda ne až za týden, jak se to běžně dělá, rozplakala jsem se a radostně jsem jí políbila ruku.

Byla jste během své léčby v kontaktu i s jinými stejně nemocnými ženami?
Jistě. Jste každý třetí týden jedno dopoledne v kontaktu se stejně nemocnými ženami při chemoterapiích. Ležíte v posteli, máte kapačku a povídáte si s ostatními, nebo čtete, nebo si můžete poslouchat CD atd. Lepší je ale mluvit o všem možném, což ženy umí velmi dobře. Víte tak, že v tom svém neštěstí nejste sama, přestanete se litovat, vidíte, že některé jsou na tom mnohem hůř. Jsou třeba mladé, mají doma malé děti a když se vrátí domů, přestože se necítí nejlépe, musí se o děti a domácnost postarat. Se stejně nemocnými pacientkami jsem se vídala po celou dobu léčby. Po léčbě jsem už měla zájem o to se stýkat jen se zdravými ženami.

Pracujete jako kosmetička. Baví vás tahle práce?
Práce kosmetičky mě velmi baví hlavně proto, že jsem si po absolvování kurzu u MUDr. Feřteka a jeho ženy vybrala obor aromaterapie. Jsem odborná aromaterapeutka. Studovala jsem školu při Asociaci českých aromaterapeutů v roce 1998. Bylo mi 45 let a já se učila botaniku, chemii, anatomii, čínskou medicínu, vše o éterických a rostlinných olejích atd. Myslela jsem, že to nezvládnu a možná bych i ze studia utekla, ale měla jsem zaplacenou celou školu. U nás se tento obor příliš neuznává, ale v Anglii, Francii, USA , v Rusku je aromaterapeutická péče běžná i v nemocnicích, zdravotních zařízeních. Vyučují ji ve zdravotních školách jako možnost alternativní péče vedle klasické medicinské. Aromaterapie umožňuje působit na člověka individuálně, musíte nejdříve znát jeho nemoci, problémy, starosti, abyste podle toho připravila směs, která mu bude nejen vonět, ale také mu pomůže s problémy bojovat. Je to kreativní a zajímavá práce.

Zkoušela jste také nějakou alternativní formu medicíny?
Ano. Ve své knize se zmiňuji o alternativních postupech, které mi v léčbě pomáhaly k uzdravení. Byla to nejen aromaterapie (masáže, obklady, inhalace, koupele), ale také četba psychologických knih, kde jsem se naučila obracet do svého nitra, meditovat, likvidovat rakovinné buňky pomocí tzv. vizualizace. Naučila jsem se odpouštět nejen lidem, kteří mi ublížili, ale také sobě. Po léčbě asi za rok jsem si našla svého alternativního lékaře, který mě naučil na základě analýzy prvků z vlasů, jak se mám stravovat. Rakovinné buňky jsou v těle přítomné. Čekají na příležitost, aby mohly růst. Tomu je třeba nejen u lidí s prodělanou rakovinou zabránit. V dnešní době je většina civilizačních nemocí zaviněna překyselením organismu. Jíme přemíru cukru a bílé mouky. Máme oslabený imunitní systém atd. To je ale na dlouhou přednášku, nebudu se dál rozepisovat.

Na svém blogu zmiňujete spoustu knih, které vám pomohly v nejtěžších chvílích. Mohla byste zmínit ty, které považujete za ty nejdůležitější z nich?
Úplně první a nejdůležitější byly knihy od Luule Viilmy "Odpouštím si". Autorkou je estonská lékařka, která osmnáct let pracovala jako gynekoložka a porodní lékařka. Později absolvovala kurz parapsychologie a začala uplatňovat své léčitelské schopnosti na základě vědomí toho, že nemoci jsou spíše psychosomatického původu a dají se ovlivnit vnímáním svých postojů k lidem, světu a sobě samému. Přečetla jsem 7 jejích knih. První z nich mi přinesla dcera, když jsem měla úzkost z blížící se smrti. I dnes se s knihami radím v případech mého selhávání. Další jedinečnou knihou byla Návrat ke zdraví od O.Carla Simontona a dalších spoluautorů. Také knihy Dona Miguela Ruize - Přestaň se bát a Čtyři dohody byly velkým přínosem ke změně mého myšlení.

Jaký máte názor na eutanazii?
Při onemocnění rakovinou se vám honí v hlavě myšlenky na smrt. Přemýšlíte, co je to smrt, jaké vás čeká umírání, obáváte se velkého utrpení a bolesti. Při těchto úvahách jsem dospěla k závěru, že bych byla vděčná za možnost eutanázie v případě zbytečného prodlužování utrpení v pomalém umírání. Pokud není z lékařského hlediska možnost uzdravení, dala bych možnost svobodné volby umírajícímu. Souhlasila, bych, aby se člověk ještě při plném zdraví mohl rozhodnout a podepsat vlastní rukou, že v případě nevyléčitelné nemoci a dlouhého utrpení chce být uspán. Bližní a nejbližší přátelé jistě svému milovanému člověku nepřejí bolest a dlouhé strádání. Toto téma je velmi složité. Chtěla bych věřit lékařům, že nedopustí, aby člověk trpěl, že umožní každému důstojné odejítí z tohoto světa. Ale nevím, nevím...

Jaký byl nejšťastnější moment ve vašem životě?
Šťastná jsem byla v životě mnohokrát, ale myslím, že narození zdravých dětí je ta nejkrásnější chvíle každé ženy. Dnes to mají maminky mnohem snažší a mohou být o to šťastnější než my, které jsme rodily v nemocnicích, kam za námi nesměl ani manžel, kdy nám novorozeně bylo jen ukázáno z dálky a hned odneseno někam pryč. Mého syna jsem poprvé spatřila zabaleného do pleny jako váleček, koukala mu jen hlava. Tajně jsem při kojení rozbalovala plenu, abych viděla jeho nožičky. Obrovský pocit štěstí jsem zažila po operaci prsu, když jsem zjistila, že mi byl prs zachován. Nevěřila jsem, že se tak stane, neboť nádory v něm byly dva a velmi velké. Měla jsem štěstí, a dnes na mně nikdo nic nepozná. Jen dlouhá jizva a to, že je prs poloviční je známkou prodělané nemoci. To se ale zakryje podprsenkou.
 
Vnímáte nějaký rozdíl mezi svým životem před a po rakovině? Užíváte si nyní více života?
Určitě je to velký rozdíl. Mám život rozdělený na několik úseků. Před a po narození dětí, před a po smrti mého muže, před rakovinou a po rakovině. Každá etapa souvisí s věkem, na kterém hodně závisí způsob života. Dnes jsem v důchodu a chci se co nejvíc věnovat sobě, dohnat věci, na které jsem neměla čas a opravdu si užívat života, těšit se z maličkostí, pečovat o své zdraví, jak nejlépe dovedu. Mám naplánováno ještě určitě 20 let hodnotného zajímavého života. I nadále čtu různé alternativní, psychologické knihy, které mě stále něčemu učí, a které mi pomáhají překonávat překážky, které se nikomu z nás nevyhnou. Pocity štěstí jsou jen prchavé okamžiky a aby je člověk mohl procítit, musí někdy trpět.

Posílila vás v něčem tahle nelehká zkušenost?
Nevím, jestli mě moje nemoc a jiné špatné zkušenosti posílily. Myslím, že jsem byla vždy silný člo- věk s obrovskou vůlí dotáhnout věci do konce, postarat se o všechny a mít věci v pořádku. Nelehká zkušenost mně dala prostor zabývat se sama sebou, myslet více na sebe, naučit se, že nemusí být všechno úplně v pořádku, že je lepší si odpočinout, relaxovat, být s lidmi a s přírodou. Ne že bych tyto zájmy před tím úplně zanedbávala, ale bylo to ve spěchu, nervozitě, jako naprogramované, sotva jsem všechno stihla. Nyní jsem zpomalila a to mně vyhovuje.

Kdo všechno při vás stál v průběhu vaší nemoci a nejvíce vás podpořil?
Nejvíce mi pomohla dcera. Byla laskavá, empatická, pomáhala mi v překonávání nejtěžších chvil, ale také dovedla být nekompromisní a klidně mě nechala o samotě, když jsem měla řeči o smrti. Podala mi knihu a odešla. V samotě jsem se záhadně vzpamatovala, vyčistila myšlenky, psala deník, kreslila obrázky, vymýšlela jsem si zábavu a léčila se meditacemi a vizualizacemi. Také kamarádka mi pomohla tím, že se mnou chodila na procházky. Chodila ke mně na návštěvu nebo mě pozvala k sobě. Udělala jsem si tak výlet. Neměla jsem čas přemýšlet o své nemoci. Také mi oholila hlavu dohola, protože dcera by to nedokázala. Setkávání s přáteli mně moc pomáhalo. Manžel a syn se o mě postarali jiným, chlapským způsobem. Co bylo potřeba udělali. Muži to mají v hlavách jinak.


Máte nějaký nesplněný sen?
Ano mám, ale už si hočástečně plním. V mládí jsem zpívala s folkovou skupinou a umím zpívat velmi dobře. Začala jsem tedy znovu zpívat, nejprve ve sborech. To mi ale nevyhovovalo, chtěla jsem vystupovat víc sólo. Měla jsem štěstí a byla jsem přijatá do amaterského kvintetu. Moje obavy, že jsem už stará se rozplynuly při sledování různých hudebních pořadů, kde i osmdesátiletí zpěváci zpívají a vypadají skvěle. Takže začínám znovu, baví mě to, a těším se na vystoupení. Jinak si sním o svém dlouhém šťastném životě v sounáležitosti se svými dětmi a vnoučaty.

Chystáte se svůj deník o rakovině vydat i knižně?
Měla jsem ten úmysl zpočátku, ale redaktorka, které jsem nechala knihu ohodnotit, měla výhrady. Nelíbila se jí část o mém soukromém životě. Také jsem ztratila vůli podstupovat další procedury, které jsou nutné k vydání knihy. Dcera mi pověděla o možnosti psát na blog. Pokládala jsem to za dobrou alternativu, jak ženy seznámit s mými zkušenostmi a tím jim snad pomoci v jejich nesnázích. Už se několik žen na mě obrátilo o radu.

Co byste na závěr vzkázala čtenářům rozhovoru? :-)
Ženám vzkazuji, aby myslely více na sebe, pěstovaly svoje koníčky, zabývaly se tím, co je činí šťastnými, pečovaly samy o své zdraví, poslouchaly, co jim říká tělo. Muži tohle všechno umějí sami ze své podstaty až na to poslouchání svého těla. Dnešní civilizace se řítí svými špatnými návyky, zlozvyky a závislostmi do záhuby. Jsme závislí na prášcích. Když onemocním, doktoři mi pomohou, prášek zastaví nemoc, kyčli nebo koleno mi vymění atd. Snažte se nejprve hledat cestu přírodní - bylinky, čaje, inhalace, vypocení, zdravé a hodnotné jídlo. Už jen tím, že ulehneme a věnujeme se sami sobě, posilujeme imunitní systém. Teprve, když to nepomůže, jděte k lékaři a vyberte si toho nejlepšího. Když budete na pochybách, zkonzultujte svoje potíže s dalšími lékaři. Samozřejmě jsou nemoci, které se musí řešit bezodkladně klasickou medicinou, ale mějme na paměti, že nemoc je nejčastěji psychosomatického původu, a proto začněme s léčbou své duše. K onemocnění těla vedou naše pocity zloby, nenávisti, závisti, strachu, úzkosti, uzavření. Ke zdraví pomáhá láska, důvěra, přejícnost, přátelskost, tolerance, empatie, pravdivost, obětavost, otevřenost. Nemoc se může sama vytratit. U nás je velmi málo lékařů, kteří léčí člověka jako celek a kteří se chtějí zabývat příčinami vzniku nemoc. Musíme tedy spoléhat především sami na sebe.
 
Děkuji moc za rozhovor a doporučuju si přečíst celý příběh na blogu http://altermater.blog.cz :-)
 


Komentáře

1 Bels Vengeance Bels Vengeance | E-mail | Web | 4. září 2011 v 14:25 | Reagovat

Opravdu hodně působivej rozhovor. Ivana působí jako silná osobnost. ;-)

2 Daniel Hloušek Daniel Hloušek | E-mail | Web | 4. září 2011 v 20:35 | Reagovat

Silná žena, se kterou se život nemazlí. Opravdu zajímavý rozhovor, musím napravit to, že její blog jsem neznal. :-)

3 uajiii uajiii | Web | 5. září 2011 v 11:02 | Reagovat

Je vidět, že blog Ptáme se nabral po prázdninách svěží vítr do plachet- moc krásný rozhovor!
Paní Ivano, přeji Vám hodně štěstí. (Jo a taky máte moc pěkný blog, to zelené políčko se mi moc líbí:)

4 Tereza Matoušková Tereza Matoušková | E-mail | Web | 14. září 2011 v 17:52 | Reagovat

Rozhovor se jsem přečetla jedním zatajeným dechem.

Paní Ivana je moc silná, moudrá a pozitivní žena, přeji jí do budoucna jenom to nejlepší. :-)

5 Pavel Pavel | E-mail | Web | 22. listopadu 2011 v 12:15 | Reagovat

Já chci taky takovej bloooog:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama