Rozhovor: KLÁRKA

15. září 2011 v 15:00
A je tady další rozhovor! Tentokrát jsem zpovídala milou Klárku, která už celý rok pobývá v Anglii, pracuje zde coby au-pair a nezapomíná své zážitky ze všedních dnů zaznamenávat na svůj blog, který najdete na adrese

http://au-klara-pair.blog.cz




Kdy tě poprvé napadlo stát se au-pair? Plánovala jsi to dlouho dopředu, nebo to byl náhlý spontánní nápad?
Spontánní nápad to rozhodně nebyl. Mě vždy lákalo žít v zahraničí a cestovat. A protože ráda pracuji s dětmi, bylo přihlášení se do programu Aupair jasnou volbou. Zde můžu spojit příjemné s užitečným...
Poprvé mě to napadlo asi v 15. Jen jsem musela "počkat", až dodělám školu a budu dostatečně stará, protože většinou dovršení dospělosti je podmínkou jak u agentury, tak i u rodin.

Kde jsi hledala rodinu? Přes agenturu nebo na vlastní pěst?
Nejdřív jsem zkusila Student Agency, přes kterou jsem se chtěla dostat do USA, to ale nevyšlo. Ustoupila jsem z Ameriky a rozhodla se pro Velkou BritániI. Podle recenzí na internetu jsem si vybrala jinou agenturu - BritJob.com, se kterou jsem byla moc spokojená.
Na vlastní pěst jsem ani nechtěla jet. Říkala jsem si, že je to poprvé, co jedu sama a za někým, koho ani neznám, takže jsem to chtěla mít pojištěné.
Teď už bych věděla, takže bych příště, kdyby nějaké nastalo, asi rozhodila vlastní sítě a hledala po svém, protože po nějaké době zjistíte, jak to chodí, v jazyce jste taky jistější a máte třeba i nějaké kontakty.
Na agenturách je asi nejhorší to sáhodlouhé papírování, kdy budoucí aupair musí vyplnit celkem hodně dotazníků, zajít si k doktorovi, pro výpis z rejstříku trestu a podobně. Po druhé se mi do toho moc nechce...

Rozhodovala ses mezi více zeměmi, nebo byla pro tebe Anglie jasná volba už od začátku?
Já jsem původně do Anglie nechtěla. Měla jsem cíl - USA. Všechno to bylo vyřízené, přihláška byla v USA. I přes hodně dobrých referencí a zkušeností s dětmi si mě žádná rodina nevybrala. Přisuzuji to věku, protože v té době, kdy jsem posílala přihlášku, jsem byla ještě osmnáctiletá. Sice program je pro dívky už od osmnácti, ale v USA jste dospělé až v jednadvaceti. Ale těžko říct, třeba jsem se nikomu nelíbila :-D
Nakonec jsem moc ráda, že jsem "skončila" v Anglii, protože bych nikdy nepotkala lidi, kterých si moc vážím, a neměla bych šance tolik procestovat a poznat Anglii. A pořád je to blíž do českého domova, takže kdykoliv můžu nasednout a letět a to samé platí i naopak pro mé blízké.

Byla jsi s rodinou nějak více v kontaktu už před odjezdem do Anglie?
Když jsem si vybrala rodinu, tak mě moje budoucí host mum zkontaktovala po telefonu.
Před hovorem jsem jen obdržela informativní dopis, takže jsem o ní věděla alespoň to nejdůležitější.
Ale stejně pořád jedete k cizím lidem. Podle dopisu a rozhovoru se nedá poznat, jací jsou ve skutečnosti, že?
Můj případ byl asi i trošku jiný, protože jsem to měla narychlo. Našla jsem rodinu, telefon, zabalit, letenka a ejhle už jsem seděla v autě z letiště do mého nového domova. Vše proběhlo během dvou týdnů, kdy anglická rodina byla na dovolené, takže jsme si volaly jen jednou s Miki.
Ale jiné holky, se kterými jsem v kontaktu, třeba znají svou budoucí rodinu už i měsíc dopředu, takže jsem v kontaktu více - třeba i přes skype, tak si můžou udělat i jasnější představu...


Jak vnímali tvé rozhodnutí odcestovat na rok pryč rodiče a kamarádi?
Myslím, že nikdo z mého okolí nebyl vysloveně překvapen. Ve všech jsem našla oporu a nikdo mne od odjezdu nezrazoval. Možná jsem překvapila Spojenými státy. Nakonec se stejně neuskutečnily, takže si všichni oddechli, že budu "blízko"...
A hlavně všichni mají o mně dost informací díky blogu, který jsem si založila hlavně kvůli nim...

Jaké byly tvé první pocity po příjezdu a setkání s rodinou, u které jsi měla strávit následující rok?
Teď se usmívám, protože když si na sebe vzpomenu, myslím, že jsem byla neskutečný tele. Bylo to jen Hi, Yes, No, Thank you so much a podobně. První setkání bylo úplně jiné - čekala jsem Angličany, jaké máme vykreslené - chladné, konzervativní... Místo toho jsem byla opusinkovaná a objatá usměvavým párečkem. Byla jsem mile překvapená...
Isaac na letišti nebyl. Setkala jsem se s ním později doma. Byla jsem z něj vyloženě nadšená. On se trošku styděl, ale po rozdání dárečků se otrkal. Byly mu dva roky a byl tak malý...
Ale rozhodně jsem věděla, že se budu mít dobře.

Jaké byly začátky? Byla rodina ochotná ti vše vysvětlit nebo jsi byla vhozena do rozjetého vlaku?
Jelikož host dad po třech dnech odjel na šest měsíců pryč a host mum byla pracovně vytížená, tak jsem byla mile překvapená, že mi moc moc pomohla. Sice jsme všude chodily pozdě, ale teď už by mě to ani po roce nezarazilo, protože Miki je prostě taková. Takže jsem přišly na schůzku do školy o den později, do banky si otevřít nový účet deset minut před zavírací dobou a tak...
Ale rozhodně nemůžu říct, že by se na mne vykašlali. To rozhodně ne. Pro všechny to byla premiéra. Oni neměli aupair přede mnou a já jsem taky pořádně nevěděla, do čeho jdu...
Po chvíli se člověk stejně otrká a najde si zkratky, místa na zaparkování ve městě zdarma, nejlepší obchody a podobně sám...
I agentura byla nápomocná, protože jsem dostala kontakty na další aupairky v mém okolí.


Trvalo ti dlouho, než sis našla cestu k malému Isaacovi a naklonila ho na svou stranu?
Měla jsem štěstí, že Isaac byl celkem malý, takže bral vše, co přišlo, a nepřemýšlel o tom. Já jsem si ho oblíbila hned, už podle fotek doma. Je to typický kluk - někdy k zulíbání, někdy o něm nechcete ani slyšet... Myslím, že tak 14 dní trvalo, než si malý zvykl, že je Mummy a Wauwau (tak mi říkal).
Děti ve školce v tom měly větší zmatek - byla jsem Isaacova maminka. Nedávno jsem byla dokonce jmenována i na babičku.
Já se prostě beru za jeho kamarádku.

Jak dlouho ti trvalo, než sis našla v okolí kamarády?
Agentura mi dala kontakt na dvě místní aupairky z České republiky - Evičku a Evu. Ve škole jsem si potom našla více kamarádů nejen z ČR, i když většina spolužáků byla z ČR nebo ze Slovenska.
Rozhodně doporučuji se nevyhýbat anglickému prostředí. Tady není možné nepotkat Čecha nebo Slováka. Bohužel je to tak. Jedete se sem naučit anglicky, ale většinu času mluvíte česky. Jsem moc ráda za kamarádky a kamarády, co tu mám, ale na druhou stranu by bylo pro nás všechny lepší, kdybychom spolu nebyli tolik času, kolik trávíme dohromady.


Co všechno jsi povinna u anglické rodiny dělat?
Protože Isaac chodil do školky na celý den, tak mou povinností bylo, aby byl ráno připravený na odchod, případně ho tam odvést. Potom jsem poklidila a měla jsem celý den volno. Ve čtvrtek uklízím celý dům.
Večer Isaac vyzvednout ze školky, připravit mu svačinu, hrát si s ním, vykoupat a uložit do postele. Nic náročného.
Hodně času s ním trávím v neděli, protože mé dny volna jsou pátek a sobota.
Od září se mi trošku změnil plán, kdy pracuji podstatněji více hodin, protože Isaac začal chodit do pre-school, takže ho vozím do školy na půl devátou a vyzvedávám ho ve tři. Potom se mu musím postarat o zábavu, večeři a proces před čtením pohádek na dobrou noc.

Máš nějaký časi pro sebe? Jak trávíš volné dny?
Času jsem měla hodně. Ze začátku jsme s kamarádkami jezdily na výlety nejen po okolí. Později i hodně na nakupovací výlety.
Chodím do posilovny a do bazénu.
Docela často se navštěvujeme, chodíme do restaurací. Moc rády jezdíme do Oxfordu, kde momentálně trávíme hodně času, protože tam jezdíme do školy.
Teď se připravuji na zkoušku z angličtiny, takže bych se měla učit.

Šetříš si vydělané peníze, nebo je hned utrácíš? Kolik si vyděláš za týden?
No měla bych si šetřit. Bohužel se mi to nějak nedaří. Pokud nechcete utratit ani penci, musíte sedět doma a nic nedělat (případně se teda učit tu angličtinu :-D ). Anglie je hodně drahá - vlaky, kino, restaurace, škola. Všechno.
Během pobytu jsem změnila teorii, že jsem si sem nejela vydělat, ale užít si a nakoupit. Takže kdybych to měla zhodnit: jsem v tom úspěšná:-D
Mé kapesné je 80 liber, což není málo. Ale taky to není na vyskakování si tak, jak bych si představovala. Čas od času chodím na babysitting k sousedům, nebo ke kamarádce. Peníze navíc se vždy hodí.

Vnímáš nějaké rozdíly mezi českou a britskou kulturou a chováním?
Anglii jsem si zamilovala. Lidi jsou naprosto úžasní. Všechno je nice/fine. Všichni se s vámi dávají do řeči, usmívají se, zeptají se, jak se máte (ale pravdou je, že už se nečeká na odpověď, ale i tak je to milé, ne?!). Rozhodně jsou optimističtější než lidé v České republice.
Chtěla bych podotknout, že i anglická kuchyně je výborná a kdo ji neochutnal, tak ať o ní neprohlašuje, že je nechutná. Zatím jsem tu nejedla něco, o čem bych řekla, že se jíst nedá - nebavím se o anglické snídani, protože teprve po ní se jíst nedá, protože vás zasytí na tři dny minimálně + se nemůžete moc hýbat, protože vám leží v žaludku. Každopádně ochutnat (třeba k obědu).
Angličané hodně prožívají i svátky a vše okolo královské rodiny, což o nás se říct nemůžu, protože nikdo neví, kdy má náš prezident narozeniny, proč je volno 5. července a podobně.


Setkala ses s nějakou negativní zkušeností coby au-pair?
Chvíli jsem si neseděla s HD po jeho návratu, ale to jsem si na sebe zvykali a už je to dobrý. Určitě občas každý má chvíle, že by to nejraději vzdal, ale co jsem tu, tak jsem ani jednou nelitovala, že jsem odjela.
Ale bohužel špatných zkušeností slýchávám, nebo čtu na jiných stránkách často.
Má kamarádka Eva kvůli své HM odjela i dřív domů.
Tady je tolik věci, které nemusí vyhovovat a už je to špatně - děti, rodiče, špatná lokalita...

Myslíš, že ti zkušenost coby au-pair dala něco do života?
Určitě. Už jen to, že jsem se zlepšila v angličtině je super. Určitě hodně zážitků s Isaacem, ostatně ho beru za své první dítě, protože ho mám moc ráda a udělala bych pro něj všechno (to říkám asi jen proto, že už spí a je hodný/ kdybych to psala ve dne, měla bych jiný názor :-D ). Víc jsem se osamostatnila, takže jsem ještě víc paličatější, než jsem byla.
To, že jsem vycestovala, mi dalo hodně možností poznat jinou kulturu a nové kamarády, což i bylo mé očekávání, takže rozhodně zklamaná odjíždět nebudu.
Člověk zároveň zjistí, co je vlastně zač. Ono chce už hodně odvahy odjet od všeho, co máte a začít nanovo. Potom se musíte vypořádat se zjištění, co vlastně ve vás je, a co teda máte, protože ono to síto má velké díry a hodně kamarádů jím propadne. Ale uvědomíte si to, kdo je kdo a na koho se může spolehnout.
Ale stojí to za to a všem to doporučuji.

Dokázala by sis představit, že bys v zahraničí zůstala navždy, nebo bys rodnou zemi neměnila?
Těžko říct. Momentálně se necítím na to, že bych se měla vrátit do Čech. To byl i jeden z důvodů, proč jsem si pobyt prodloužila.
Představit si to sice můžu. Dnes je svět tak malý, že při nejhorším bych byla u domovních dveří za dva-tři dny.
Mám představu, které se chci držet. Snad mi vyjde. Je v ní zahrnuto hodně cestování a až budu moci říct, že jsem to dokázala a budu spokojená, tak se vrátím. Zatím je čas...

Objevila se během roku, který jsi v Anglii strávila, chvíle, kdy jsi chtěla se vším praštit a odjet domů?
Na tuto otázku jsem již odpověděla. Tady se naskytne tolik neočekávaných situací. Domů jsem "jela" už jednou. Abych byla přesnější, mé zimní věci jely. Končím. Vydržím do srpna a jedu domů. Osud k tomu chtěl jinak a zimní věci se zase hezky vrátily.


Jak dlouho ještě plánuješ v Anglii zůstat coby aupair?
U mne nikdo nikdy neví. Mě to baví. Baví mne pracovat s dětmi, předávat jim něco, učit je a vidět, že mají radost, že je to baví... Jediné, co mi vadí, je to, že v prostředí, ve kterém žiji a bydlím, tak i pracuji. Kdo z nás by chtěl spát v kanceláři či ve škole? Sice jste vlastním pánem, ale ne tak docela.

Co tě čeká po návratu - budeš se hlásit na vysokou školu? Jestli ano, jaký obor tě láká?
Na vysokou školu bych jít určitě měla a přemýšlím o ní čím dál častěji. Lákalo by mě studium v zahraničí, tak uvidíme, do jaké fáze to dotáhnu. Moc by mě bavilo proniknout víc do cestovního ruchu. Taky bych se dokázala představit jako učitelka angličtiny, nebo možná i něco víc - vlastní podnik. Nápadů je hodně. Jen to vzít za správný konce. A jednat.

Co bys vzkázala holkám, které váhají, zda vyjet do zahraničí coby aupair?
Z vlastní zkušenosti vám to jen můžu doporučit. Mějte svá daná pravidla a nebojte se za ně bojovat. Ono sem přijet a říct "Tak mě tu máte, rodinko, jsem celá vaše" není taky zrovna nejlepší. To je stejné jako "Sežerte si mne", protože ta rodina to taky udělá:-D (s největší pravděpodobností...)
Mít strach je přirozené, ale zase si uvědomte, že zde vás čeká hodně možností a zkušeností, které se vám budou hodit.
Zlepšíte si angličtinu, poznáte nové lidi, kteří se stanou třeba i vašimi kamarády, zjistíte, jak to chodí jinde a že to jde i jinak, získáte rozhled...
Pokud uvažujete, zda jet, i to je dobře. Třeba je to první krok.
A rada na závěr? Do kufru si přibalte bačkory...
Moc děkuji všem, co pravidelně čtou můj blog a taky děkuji za komentáře, které mi vždy udělají velkou radost, protože opravdu dokážou podpořit i potěšit.
Měla jsem velkou radost, že mě Evka oslovila, zda bych jí neodpověděla na pár otázek, protože si myslím, že by to mohlo pomoci hodně z vás, které stále přemýšlíte o vycestování do zahraničí jako au-pair.
Klárka

Děkuji moc za rozhovor :-)

 


Komentáře

1 Hanka Hanka | 15. září 2011 v 18:41 | Reagovat

Tak tahle slečna působí nesmírně mile a skromně! Krásný rozhovor, je to čím dál lepší, více takových zajímavých lidí!! A Klárce přeji jen to nejlepší, vydala se správnou cestou a má to v hlavě srovnané! :-)

2 Ája Ája | Web | 16. září 2011 v 21:22 | Reagovat

Klárčiny články se čtou strašně hezky, mám ráda její blog :-)

3 Alice Cullen-Hale Alice Cullen-Hale | Web | 17. září 2011 v 23:24 | Reagovat

Skvělý článek, v poslední době si pohrávám s myšlenkou, že bych jednoho krásného dne jela dělat au-pair takže jsem se z toho článku dozvěděla spoustu zajímavostí a užitečných věcí ;-)

4 Jarmila Jarmila | 18. září 2011 v 2:47 | Reagovat

Moc hezký rozhovor Klárko! :-)

5 Klára Klára | Web | 18. září 2011 v 13:36 | Reagovat

Všem moc děkuji! Udělali jste mi všichni moc velkou radost!

Ještě jednou taky děkuji Evce!

Hezký nový týden, Klárka

6 Šárka Šárka | E-mail | 18. září 2011 v 14:49 | Reagovat

Krásný rozhovor. Moc hezké a dobrodružství plné odpovědi ;-) Dozvěděla jsem se i něco navíc,co jsem nevěděla :-)

7 Tereza Matoušková Tereza Matoušková | E-mail | Web | 24. září 2011 v 13:18 | Reagovat

Skvělý rozhovor - musím mrknout i na blog. :-)

8 Lištička Lištička | Web | 26. září 2011 v 16:26 | Reagovat

Obdivuji Klárku za její práci v zahraničí. Já sama bych se ničeho takového neodvážila - mám moc ráda Čechy a zdráhala bych se je opustit na tak dlouhou dobu, nejsem natolik samostatná, abych si troufla na trvalejší pobyt v zahraničí a konečně mé znalosti angličtiny jsou velmi omezené a nějak ten svůj "blok" dorozumívat se v ní nedokážu překonat. A taky mě hlídání dětí hodně vysiluje, nejsem totiž moc trpělivá ;)

9 altermater altermater | 11. října 2011 v 19:37 | Reagovat

Moc milý a optimistický rozhovor. Klárko, přeji ti jenom hezké zážitky. Já bych nedokázala odjet do ciziny, sama do neznáma. Jsem domácí pecivál, ale věřím, že je to pro člověka velmi prospěšné.

10 Andrea Andrea | E-mail | 7. srpna 2012 v 0:50 | Reagovat

Milá Klárko,
moc Vám fandím a je fajn si přečíst o někom, kdo má rozumné a praktické názory na práci v zahraničí.
Mám sama zkušenosti z práce v Anglii (ale je to už dávno:), i když v jiné pozici. Souhlasím, že Angličané jsou příjemní lidé, samozřejmě je nutné si určit pravidla. Doporučuji "vyrazit" na zkušenou pro všechny príma holky a kluky, téměř každá zkušenost je dobrá. Pro toho, kdo se necítí na hlídání dětí, je mnoho jiných možností a kdo si je najde, zaslouží si úspěch a nabité zkušenosti včetně zlepšení cizího jazyka. Kdo je pecivál, měl by fandit a obdivovat. Hodně štěstí. Všem.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama